„…v tomto bodě naší společné cesty s Filipem jsem začínala vidět ten smysl, ten hluboký smysl tohoto programu a tu skrytou potřebu toho malého dítěte. Touto potřebou bylo mít někoho, třeba i kamarádku, se kterou se může vyblbnout hraním her, ale přitom se jí svěřovat a zažívat různé společné zážitky.
Milý čtenáři,
chtěla bych prostřednictvím tohoto dopisu s Vámi sdílet svůj příběh v P-centru. Všechno to začalo v prvním ročníku mého studia na Univerzitě Palackého v Olomouci. Přihlásila jsem se jako dobrovolnice do P-centra s tím, že se naučím něco nového, někomu pomůžu a zužitkuji svůj volný čas nějak perspektivně. Po víkendovém kurzu týkajícího se zásad práce s dětmi jsem si musela chvíli počkat, ale potom mi do dvojice byl přidělen skvělý klučina jménem Filip. Paní doktorka Leona Němcová ve spolupráci s tehdejším koordinátorem dobrovolníků Ondřejem Tóthem pro mě vybrali tohoto nezbedného klučinu, se kterým jsme si prošli všemi stádii navazování, upevňování a udržování vztahu, který nám vydržel po celé tři roky pravidelného kontaktu a můžu říci za sebe, že tento vztah již nikdy neskončí.
Vše začalo nenápadně a nevinně. Filda jako trochu aktivnější dítě vyžadoval každou schůzku plnou zábavy a aktivit, poté už nám ale nezbývalo mnoho času na poznávání se. Musím se přiznat, že zpočátku jsem měla pocit, že program 5P nemá smysl, a už vůbec ne pro nás dva, pro mě a Filipa. Nevěděla jsem, jaký terapeutický účinek by mohlo mít neustálé hraní si na honěnou, propojované s běháním po venku, jízdou na kole a plaváním na bazéně. Začali jsme se ale s Fildou sbližovat a bylo mi řečeno, že ten pravý smysl uvidím, když v tomto programu zůstanu. Neměla jsem co ztratit, tak jsem se rozhodla zůstat s Fildou a „prostě si hrát“. Již na konci prvního školního roku jsem viděla, že i Filda si mě zamiloval a měl ve mně důvěru a začínal náš vztah být pevnější a teprve v tomto bodě naší společné cesty s Filipem jsem začínala vidět ten smysl, ten hluboký smysl tohoto programu a tu skrytou potřebu toho malého dítěte. Touto potřebou bylo mít někoho, třeba i kamarádku, se kterou se může vyblbnout hraním her, ale přitom se jí svěřovat a zažívat různé společné zážitky ale také vidět jiné vzorce chování, než na které je zvyklý a které mu otevírají novou cestu zvládání některých situací.
Najednou už naše schůzky nebyly jen plné her a srandy, ale také vážných témat, naplněné z mé strany pochopením, přijetím a vždy otevřenou náručí. Z jeho strany musela být obrovská důvěra, když za mnou s těmito tématy přišel. A tak tento vztah začal a v tomto duchu se nesl po celou dobu. Zažili jsme spolu s Filípkem mnoho situací a scénářů a to nejen pozitivních, ale i negativních. To však patří ke každému vztahu. Z těch nejkrásnějších chvil chci zmínit třeba ten moment, kdy jsem malého Filípka naučila bruslit a on poprvé vyjel sám. Byla jsem na něj tehdy tak hrdá. Často jsme se smáli, až se za břicho popadali a hráli si do konce svých sil, zkoušeli jsme spolu nové aktivity, jako lezení po stěně, ježdění na motokárách či již zmíněné bruslení. Dokonce se se mnou chtěl bavívat o škole a mnohdy jsme spolu opakovali látku na další den, i když školu moc rád neměl.
Také jsem velice ráda, že nepodlehl svodům kouření cigaret, před kterým jsem ho dost varovala, a to i přesto, že jeho celá rodina kouří. Takže v tomto ohledu jsem velice hrdá na to, co jsme spolu dokázali. Ne vždy se však naše schůzka vydařila tak hezky, bylo i mnoho situací, které nebyly jednoduché ani pro mě ani pro Filouše. Už od začátku se s námi táhlo téma hranic, které bude Filipovo dlouhodobé životní téma, které se začalo zpočátku projevovat neschopností ukončovat schůzky v určenou dobu a dělání scén a hlavně projikování matky, kterou nikdy neměl do mě, jako dobrovolnice. Jednou, když jsem Filipa vzala do zoo, tak jsme oba zažili velice nepříjemný den. Najednou jsem nebyla jeho kamarádka, ale matka, která mu nechce kupovat dárečky a dobrůtky a která jej trápí, když ho nechce nechat dělat scény uprostřed zoo a ještě se za něj stydí. Všechno jsme spolu vyřešili a z pozice matka-syn jsme se dostali zpátky ke statusu kamarádi. To všechno ale patří ke zkušenosti a k tomu roztodivnému přátelství nás dvou s Filípkem.
V konečném důsledku jsme tedy nevědomky naplnili s Fildou podstatu našeho společného programu jménem 5P, kde těchto 5P znamená Pomoc, Přátelství, Podporu, Péči a Prevenci. Nyní již skončil třetí rok a nebylo pro nás jednoduché vztah ukončit, ale oba víme, že to neskončí, ale svůj účel tento vztah naplnil, proto oba musíme jít dál. Proto, milý čtenáři, potenciální dobrovolníku, nevzdávej svou snahu brzy, protože to pravé se přece nemůže ukázat po týdnu aktivity. Tohle je tedy mé poselství.
S pozdravem
dobrovolnice Karolína Fryštacká
Napsat komentář